Aktivně se zapojte do rozhodování o průběhu léčení, protože paliativní péče rozhodně neznamená, že vám nebude poskytována žádná léčba. Je to jen léčba s jinými cíli, a ty cíle se vám přizpůsobí.
Nemoc nás často zaskočí náhle a nečekaně a cesta k připuštění si, že máme nemoc, která zásadně mění náš život a může ho i ohrožovat, není vůbec snadná. Nemoc s sebou přináší pocity bezmoci, vzteku a lítosti. Jako nemocní trpíme ztrátou kontroly a především ztrátou sebejistoty. Přiznání vlastní zranitelnosti je těžké. Vyrovnání se s tím, že najednou nejsme tím, za koho jsme se považovali, že nejsme zdraví, bezchybní, fungující…, vyžaduje naučit se soucitu se sebou samým. Většinou totiž musíme snášet mnoho obtěžujících tělesných i duševních příznaků nemoci.
Přijmout takovou změnu vypadá nemožně a beznadějně, ale když se vám to podaří, zjistíte, že jste sice nemocní, ale že nemoc opravdu není vše, co zbylo. Přizpůsobíte si svůj život momentální situaci — bude to sice trochu jako na houpačce a budou dny, které nebudou stát za zmínku, ale zcela jistě budou i dny dobré.
Více těch dobrých dnů udržíte svým aktivním přístupem k nemoci. Konkrétně můžete začít třeba u vět, co vám zní v hlavě. Zkuste si ty pasivní, bezmocné (Proč právě já? Já nic nechci, všechno je zbytečné. Dokud jsem nemocný, nemohu být šťastný. Kdybych byla zdravá, dělala bych…) nahradit přemýšlením o svých reálných, konkrétních možnostech: Co pro sebe můžu udělat? Co chci, kromě toho být zdravý? Co mě vždycky bavilo, i když jsem byl unavený? Co můžu dělat teď a co k tomu potřebuji? Co mi přináší úlevu od mých tělesných obtíží?
Zkuste zapomenout na představu „Musím to zvládnout sám!“ a nechte si pomoct. Opravdu ne všechno může člověk zvládnout sám, i když moc chce. Přijmout větší závislost na blízkých lidech i ošetřujícím personálu nikterak nezmenší vaši hodnotu. A při spolupráci vaše důstojnost zůstane zachována. Zkuste si situaci obrátit a přijdete na to, že kdybyste byli na místě svých blízkých, přirozeně byste rádi měli možnost jim jakkoli pomoct.
